Parní lokomotiva, ve starší češtině také parovůz, je nezávislé trakční kolejové vozidlo, poháněné parním strojem, které představovalo od poloviny 19. století do poloviny 20. století nejdůležitější druh hnacího vozidla (lokomotivy) na železnici.
Nákladní vlak je vlak, který slouží k přepravě zboží po železnici. Skládá se ze soupravy nákladních vozů (bez ohledu na to, zda jsou prázdné nebo ložené) a z jedné či více lokomotiv, které zajišťují pohyb vlaku. Nákladní vlak může zajišťovat také dopravu osobních vozů či speciálních vozidel.
Historicky příslušela role provozovatele nákladních vlaků unitárním železnicím, ať už v majetku státu, tak v soukromém vlastnictví, v současnosti je však tato praxe v různých částech světa různá. V rámci Evropské unie i v některých dalších evropských státech mimo EU se nákladní dopravou zabývají většinou specializovaní nákladní dopravci.
Pendolino (italsky „kyvadélko“) je obchodní označení elektrických vlakových jednotek s aktivním naklápěním vozové skříně od výrobce Fiat Ferroviaria, patřícího dnes ke skupině Alstom. Díky naklápění mohou projíždět oblouky (samozřejmě s ohledem na celkový stav tratě) až o 30 % vyšší rychlostí oproti vlakům bez naklápění. Maximální rychlost těchto vlaků bývá nižší než u vysokorychlostních jednotek – kolem 250 km/h. To je dáno především jejich účelem – zvýšení cestovní rychlosti na stávajících tratích.
Elektrická jednotka 680 je jediná řada jednotek s naklápěcími vozovými skříněmi v provozu Českých drah. Právě od naklápěcího systému je odvozena přezdívka Pendolino (italsky „kyvadélko“). Vyrobila je společnost Alstom Ferroviaria (dříve firma FIAT, která Pendolino vyvinula) v italském Saviglianu. České dráhy původně objednaly celkem 10 jednotek od konsorcia firem v čele s domácím ČKD. Po krachu ČKD se nakonec změněné zakázky ujal Alstom a o několik let později dodal 7 obdobných jednotek.
První jednotka dorazila do Česka v červnu 2003 a poté následovala série testů na zkušebním okruhu Výzkumného ústavu železničního v Cerhenicích. Od roku 2004 byla nasazena ve zkušebním provozu na trati Praha – Děčín; od prosince 2005 je zařazena na pravidelný spoj Praha–Ostrava (jako SC) a na několik let Praha–Břeclav (jako IC). 10. prosince 2006 byly spoje této relace prodlouženy do Vídně a Bratislavy. V roce 2012 bylo těžiště jeho provozu na trati Praha–Ostravsko s řídkým zajížděním do Žiliny a Františkových Lázní (přes Plzeň).
Šinkansen je síť vysokorychlostních železnic na území Japonska. V současné době se skládá z osmi tratí a obsluhuje většinu významných japonských velkoměst na ostrovech Honšú a Kjúšú. Nejvyšší dosahovaná provozní rychlost je 320 km/h, na trati Tóhoku.
Provoz na síti Šinkansen je zajišťován vysokorychlostními elektrickými článkovými jednotkami, celkem se za dobu provozu na síti objevilo 14 různých typů souprav pro cestující, další čtyři typy slouží ke sledování stavu kolejí a na několika dalších typech byly prováděny vývojové testy.
Společným parametrem pro většinu souprav je délka vozu přibližně 25 metrů, přičemž na tratích Tókaidó a Sanjó jsou soupravy běžně tvořeny šestnácti vozy (včetně čelních, ve kterých se také vozí cestující, podobně jako v českém Pendolinu). Taková souprava má pak délku téměř 400 metrů. Na jiných tratích jsou soupravy řazeny do šesti-, sedmi- nebo osmivozových formací, a na některých tratích jezdí dvě (nejvýše osmivozové) jednotky spojené. Váha jednotlivých prázdných vozů se v závislosti na typu pohybuje mezi 40 a 55 tunami. Zajímavostí je, že žádný v současnosti používaný typ vlaků nemá naklápěcí vozové skříně, naklonění vlaku ve směrových obloucích je řešeno přímo při stavbě tratí. Vlak s naklápěcími vozovými skříněmi je zatím ve vývoji.
Prvním typem vlaku na trati Tókaidó a historicky prvním vysokorychlostním vlakem na světě byly soupravy řady 0. Jejich nejvyšší rychlost byla 210 km/h, váha vozu 55 tun, celkový výkon 11 840 kW (16-vozová jednotka) poháněné byly všechny nápravy v soupravě. Dnes je tento typ již dávno vyřazen z provozu, poslední vlaky dosluhují na nejpomalejších spojích na Sanjó-šinkansenu a na zmíněné trati Hakata-minami.
Příměstská železnice se nazývá zejména kapacitní intervalová doprava ve městech a v jejich blízkosti. V některých státech a městech (například v České republice) je přepravními a tarifními podmínkami i způsobem provozu začleněna především do celostátního železničního systému, v jiných státech a městech tvoří poměrně samostatné a oddělené dopravní systémy, téměř jako metro. Lehké příměstské železnice se podobají spíše tramvaji než metru.
Městská nebo příměstská železnice v některých městech navazuje na celostátní železniční síť a zastavuje i na jejích nádražích, v jiných městech má spíše charakter povrchového metra (např. v USA), v centrech některých měst i klasického podzemního metra. Typickými znaky, kterými se S-Bahn od ostatní železniční dopravy liší, je:
Oproti klasickému metru se linky městských a příměstských železnic častěji větví (některé úseky tratí užívá více linek najednou).